Tento článek je doplněním článku Ochoč si mě, prosím! a popisuje jeden z úspěšných pokusů o ochočení.
Praha neděle 11. 3. po příjezdu z Bratislavy – vyděšený myšák, strnulá pozice, lidskou ruku a především prsty považuje za akutní hrozbu, stres z cesty. První den jen zalezlý v domečku v jednoduše zařízené kleci, pak dlouhý spánek, honem najíst, napít a zase schovat. Postupné seznamování s novou situací, učíme se, že ruka znamená něco dobrého na zub. Další dny už sám vylézá z domečku a čeká, až přijdu. Přestává se bát, začíná se těšit, je zvědavý.
Neděle 18. 3. další seznamování, už na klíně, společná siesta, drbeme a hladíme. Na prsty jsem stále opatrná, mohl by ještě kousnout. Domnívám se, že už ne cíleně, ale automaticky, ze zvyku. Učíme se jeden druhému důvěřovat.
Středa 21. 3. – drbání v hamáčku v kleci. Dlouho mě do klece nechtěl pustit, ale včera už se s rukou honil po kleci jak malej. Poskakoval, utíkal, zastavil se, nechal se poškádlit, pak „utíkala“ ruka, kterou dohonil, „přepral“ a ožužlával mi prsty jeden po druhém. Bavilo ho to celý večer a vůbec nechtěl jít spát.