Tento článek je doplněním článku Ochoč si mě, prosím! a popisuje jeden z úspěšných pokusů o ochočení.
Jednoho lednového dne roku 2014 se k nám do rodiny přistěhoval Bentley. Bylo mu cca 10 měsíců. Moc jsem o jeho minulosti nevěděla, jenom, že byl u někoho se smečkou a majitelka ho vrátila s tím, že se v rodině vyskytla nějaká alergie. Věděla jsem, že měl společnost ve své kleci, ostatně jsem adoptovala celou smečku, ale na etapy. Bubo a Kouzelný Bob ke mně přišli už někdy v září roku 2013. Bentley se nám malinko zdržel u nevěst a vlivem okolností jsem si ho u Wren vyzvedla až v lednu. To byla asi první chyba, kterou jsem udělala. Bentley byl moc dlouho od smečky pryč a následovala další série chyb.
S Wren jsem byla celou dobu v kontaktu, abych věděla jak se Beníček má a jak se mu daří, už jsem se na něho těšila. Věděla jsem, že už je malinko nervózní z toho, že je v kleci sám a že už by potřeboval společnost ostatních spolubydlících. Bohužel jsem se pro Beníčka do Prahy dostala až v tom lednu. Už na první pohled jsem se do něho bezhlavě zamilovala a věděla jsem, že udělám všechno pro to, aby se u nás měl dobře. Přijeli jsme domů z Prahy večer, celou cestu v autobuse jsem nakukovala do přepravky, jak se Beníčkovi po cestě daří. Měl tam jablíčka, směsku a nějaké dobroty. Cesta z Prahy nám trvala cca 2,5hodiny.
Bentley of Catalea
Když jsem přijela domů, tak jsem přepravku s Beníčkem postavila doma v obýváku na stůl a dala Beníčkovi možnost, aby vylezl sám – další chyba. Měla jsem Beníčka dát do klidu, do jeho klece rovnou, aby se cítil v bezpečí v předem připravené kleci a ne hned otevřený prostor. Byl zmatený po cestě a stresovaný. Beníček do klece šel cca po hodině, měl tam připravené pelíšky, směsku a samozřejmě napáječku s vodou. Zalezl si, ale bylo na něm vidět, že je pořád ve střehu. Já se na něho chodila dívat a nedala jsem mu pokoj. Kdykoli jsem šla kolem, tak jsem se snažila navázat kontakt, ale nebylo to v pravidelných intervalech, což ho stresovalo. Nevěděl, kdy bude další kontakt se mnou, a když už jsem mu strčila ruku do klece, tak se samozřejmě začal bránit. Kousal, ale do krve, byla jsem zmatená a on ještě víc. Nevěděla jsem, proč to dělá a proč mě kouše. Věděla jsem, že se mě bojí, no a postupem času jsem se ho začala bát i já, stejně tak jako on mě. Byly doma dvě malé děti a měla jsem strach, aby nepokousal i je. Proto jsem kontaktovala Wren, aby mi poradila jak na něj. Opatrně ke kleci přistupovat, mluvit na něj, a když už do klece, tak jedině s dobrotou v ruce, aby věděl, že ten vetřelec ruka nechce ublížit, ale že mu přináší dobrotu. Nepomáhalo to. Měla jsem doma už jeho spolubydlící a tak jsem si řekla, že u nich bude Beníčkovi asi lépe, tak jsem se pokusila kluky dát dohromady. Byli v kleci už s jedním mým starousedlíkem, který osiřel. Takže podle mě šlo jenom o to, seznámit Beníčka se starousedlíkem, vždyť se přece s Bobem a Bubem už znal. Vůbec mi nedocvaklo, že na ně za tu dobu už zapomněl. Neutrální půda u nás znamenala vana – další chyba. Dala jsem kluky do vany a tam bylo všechno bez problémů, žádné šarvátky, lezli po sobě, očuchávali se, nikde žádný náznak problémů. Vyčistila jsem celou klec, dala nové pelíšky a dala tam prvně Beníčka, nechala ho, ať si projde celou klec a pak zbytek osazenstva. A nastal boj. Beníček se usadil uprostřed klece a nepustil nikoho k jídlu, k pítku. Tedy nikoho. Bubák s Bobem byli v horním patře klece, Snížek se schovával v dolním a měl v nestřežené chvíli přístup ke všemu. Dala jsem klukům do horního patra další napáječku a misku se směskou a čekala, co se bude dít. Beníček nepatřil nikam, ani ke Snížečkovi, ani k Bubákovi s Bobem. Seděl uprostřed klece a hlídal pohyb v kleci. Jak se někdo pohnul, tak šel tvrdě po nich. Kousal kluky do krve, tahal za ocásky. Když kousnul, tak nechtěl pustit.
Bentley of Catalea
Beníčka jsem po cca 24 hodinách vzala z klece pryč. Dala jsem ho zpět do jeho klece. Ano, další chyba, seznamovala jsem potkana, který nebyl na mě zvyklý, a dala jsem ho do klece s ostatními. Bláhově jsem si myslela, že od ostatních okouká, že já nejsem žádný vetřelec a není důvod se mě bát a kousat mě. To, že budou mezi kluky bitky, jsem věděla a čekala jsem to. Jenom ne tak prudké, kdy budou kluci do krve pokousaní. Takhle to šlo asi měsíc. Zákazníci v práci se mě ptali, jestli mám doma kotě, protože jsem měla dokousané a doškrabané ruce. Moje šéfová se zhrozila, jak vypadám, že mě nechápe. Seznámit Beníčka se mnou a ani s ostatními potkánky se prostě pořád nedařilo. Až mi Wren dala kontakt na někoho, kdo se věnuje těmto problémovým potkánkům, na Marii Hájkovou. Ačkoliv se v kruhu potkanářů pohybuji už pár let, tak jsem o nikom takovém neslyšela. I přesto jsem kontaktovala Marušku, na doporučení Wren, přece ví, co dělá.
Bentley of Catalea
Po prvním telefonátu s Maruškou jsem změnila taktiku. Maruška mi poradila, abych Beníčkovi v podstatě dala čas, aby se seznámil s chodem celé domácnosti v klidu své klece. To znamenalo nechat Beníčka v klidu, v pravidelných intervalech za ním chodit, dát mu jídlo, u toho na něj mluvit klidným hlasem, ale nijak ho neohrožovat, nechtít ho podrbat a nijak přímo kontaktovat. Když bude chtít na mě koukat, tak ať kouká, ale když bude zalezlý, tak ať si tam je. Musí se naučit to, že ho vůbec neohrožuji. Když se bude chtít bránit, tak se tomu nedivit. Tak jsem se podle toho řídila. Pravidelně mu dávala jídlo, mluvila na něj u toho, aby věděl, že jsem to já, ale nic jiného. Po zbytek dne v podstatě ignorovat. Bože to bylo tak těžké, ignorovat takové krásné zvířátko. Já, která nenechá zvířátka chvilku v klidu a přímo ten kontakt s nimi vyžaduje. Já, která je miluje a dýchala by za ně.
Bentley of Catalea
No po týdnu to neslo svoje ovoce. Světe div se. Nebyla jsem už týden pokousaná a jednoho dne, když jsem nesla Beníčkovi směsku, tak na mě už čekal v dolním patře a vyhlížel, co mu to nesu za dobrůtku. Už začal vyžadovat sám od sebe ten kontakt se mnou a dokonce na sebe nechal šáhnout. To bylo slávy. Na to jsme s Maruškou čekaly. Beníček už začal akceptovat to, že je tady s námi a mohlo se přistoupit k samotnému aktu seznamování. Nastal čas na, jak já říkám, župánkovou metodu naší Marušky. Maruška mi poradila, ať si vezmu župan, nebo svetr, nebo cokoli co je mi trošku volnější a můžu si v pase stáhnout, aby mi z toho Beníček nikde nemohl vypadnout, ale měl svoji volnost pohybu. Když budu mít strach z kousnutí, tak ať si vezmu klidně tričko. Měla jsem si Beníčka prostě opatrně vytáhnout z klece a dát pod ten župan, nechat ho tam a jít si dělat po bytě co potřebuji. Tak jsem to tak udělala. Vzala Béňu a strčila pod svetr, který jsem měla v pase převázaný páskem a šla po svých. Beníček se snažil v první chvíli ohnat po prstu. Přece jenom pořád ruce nedůvěřoval a byla nepřítelem a momentálně ho ohrožovala. Chtěla ho ta zlá ruka vytáhnout z klece a někam zas odnést. Beníček se v tom svetru prdelil, lozil, jak se mu chtělo, ale nekousl a ani k žádnému jinému útoku nedošlo. Po chvilce se usídlil v rukávu, čumák si vystrčil ven, ale ani se nesnažil vylézt, prostě mu bylo dobře a o to šlo.
Bentley of Catalea
Vítězství bylo na všech stranách. Já získala milovaný zvířátko a Beníček kamaráda do konce života. Od té doby sice už nepřijal smečku ostatních potkanů ve své kleci, ale nebojím se je vypustit spolu na procházku z klecí. Stačí na Beníčka promluvit a může se zbláznit radostí, jak se těší, že otevřu klec a podrbu ho. Jak se ho dotknu, tak mi umyje celou ruku a ještě si ji podrží a natočí tak, aby se ke mně dostal co nejlépe. Přibyl k nám další živočišný druh, máme doma pejska, yorka Nicolase, co ti dva spolu vyvádí. Nicolas Beníčkovi čistí co může, celej kožíšek a Beníček má z Nicolaska prolízku a až ho Nicolas naštve, tak ho Beníček proliská a jde se schovat do bezpečí za mnou a ještě se otočí na Nicolase z toho mého klína. Skoro to vypadá jako ve stylu – chá cháá, dal jsem ti na držku a tady na mě nemůžeš, jsem u své paničky a ta mě nedá :).