V životě našich potkaních mazlíků může dojít k okamžiku, kdy je pouze na nás, jestli potkan bude žít, nebo ho necháme v poklidu odejít. Ano, na mysli mám eutanázii. Eutanázie neboli humánní uspání, v tomto případě potkana, je na rozdíl od lidského světa ve zvířecím právně přípustná. Její vykonání bychom měli nechat pouze na veterináři. Jak ale poznat pravou chvíli, kdy je správné uspání zvolit? Přestože se na tuhle otázku nedá dát jednoznačná odpověď, pokusím se ve své úvaze nastínit (z pozice dlouholeté chovatelky), jak si myslím, že by podle chovatelské etiky mělo být postupováno. Na závěr shrnu i správný postup vykonání eutanázie.
Jsem odpovědný za své zvíře…
Na úvod chci říct, že jsem jednoznačným odpůrcem uspávání zvířat z banálních důvodů („budeme mít novou světlou sedačku, nové miminko a málo času, stěhujeme se a nemůžeme vzít Bobíka s sebou“ a jakákoli obdobná hloupost). Jak pravil klasik: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“ (Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ) A bohužel, na tuto pravdu lidé opravdu zapomínají. Pokud si pořizuji zvíře, mám za něj a jeho život plnou zodpovědnost. V případě, že se o něj opravdu nemohu dál postarat, je mou povinností mu zajistit nový domov se stejnými podmínkami a péčí, na které bylo zvyklé. Tím rozhodně nemyslím depozitáře pro zvířata a inzeráty ve stylu „prodám dvouletého Bobíka za 100 Kč, berte nebo ho musím nechat uspat“. To je citové vydírání… Také mám povinnost zajistit, aby až přijde čas, zvíře zbytečně netrpělo, netrápilo se, aby odešlo pokud možno co nejvíc důstojně.
Kdy uvažovat o eutanázii?
Eutanázie by měla přijít na řadu v momentě, kdy už není možná další léčba. Léčba by byla neefektivní a jen by prodlužovala utrpení zvířete nebo není vzhledem ke zdravotnímu stavu vůbec možná. Zvíře není vitální, nechce přijímat potravu. Tohle se krásně slovy řekne, ale v tu kritickou chvíli si člověk stejně připadá jako doktor Mengele. Hledá rady v diskuzích na internetu nebo volá kamarádům, aby mu pomohli se správně rozhodnout. V závěru je to ale vždy na nás, musíme se rozhodnout dle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. Protože se svými případnými výčitkami budeme žít pouze my, ne naši kamarádi a známí.
Většinou je právě nepřijímání potravy hlavní argument, kdy nemá smysl dál odkládat odchod. Potkani mají neskutečně tuhý kořínek, zvládnou přežít s dírou v hlavě po abscesu, převedeme-li takové zranění na člověka, dotyčný by nejspíš ležel na JIPce s životem na vlásku… Pokud cítíte, že potkan ztrácí vůli žít, pak bych zbytečně zvíře netrápila. Nabízí se další otázka, jak to ale poznám? Není to jednoduché, ale u zvířete, které je vaše, znáte ho, vychovávali jste ho, hráli si s ním, mazlili ho…kdo jiný než majitel by měl poznat, jak se jeho „růže“, v našem případě potkan, cítí…
Rozhodování
Pro příklad se pokusím popsat svoje případy rozhodování o životě a smrti. Prvním bude samec s nádorem hypofýzy. Kdo tenhle typ nádoru měl doma, ví, že potkan postupně ztrácí koordinaci, celkově chřadne. Nezvládne se o sebe postarat, jak nádor postupně tlačí na nervy, stav se zhoršuje až k nemohoucnosti zvířete. Myšák v tomhle stavu potřebuje postupně se zvyšující nadstandardní péči, upravenou klec, dokrmování nutriční pastou, denně výměnu přebalovacích podložek, pravidelnou hygienu, a to je jen krátký výčet povinností majitele. Přesto si myslím, že až do posledního stádia, kdy potkan ztrácí chuť k jídlu a vitalitu, má cenu žít a bojovat. Nezapomenu, když mi náš myšák po večerní hygieně ležel na ruce, nechal si kartáčovat srst a čistil a olizoval mi při tom ruku. Byla v něm cítit pohoda, spokojenost, vděčnost, vůle tady ještě být. Jeho zdravotní stav se ale postupně horšil. Ve chvíli, kdy už bylo zvíře závislé na tom, jestli mu dám napít, nezvedlo už samo hlavu k napáječce, nechtělo jíst ani jogurt z prstu, byla z něj cítit lhostejnost, pak je podle mě čas jít na veterinu.
Opačným případem, kdy nemělo smysl odkládat rozhodnutí, byl absces pod okem u téměř dvouletého potkana. Oko se velmi rychle nadzvedlo do podoby „Hurvínek“, vytékal pod ním hnis, oko nekrotizovalo, absces zasahoval do kosti… Myšáka by čekala kombinace několika antibiotik, analgetika proti bolesti, chirurgické odstranění oka, čištění v narkózách… Už jednou jsme tenhle boj na stejné klinice absolvovali, po dvou týdnech jsem dvouletou potkanku musela nechat uspat. Ve chvíli, kdy je absces u kosti, je prostě šance na vyléčení u potkana mizivá. Veterinářka nám uspání i vzhledem k předchozí zkušenosti schválila, léčba by byla i podle ní spíš trápením a oddalováním konce.
Provedení eutanázie
Pokud poprvé stojíte před tímto rozhodnutím a zvolíte eutanázii, je velmi důležité, nechat ji provést správně. Vyberte veterinární kliniku, kam buď pravidelně chodíte, nebo kde se potkany zabývají (osvědčené kliniky najdete na našem webu czkp.cz). Potkan musí vždy dostat dvě injekce. V první je uspávací prostředek, ten je aplikován do svalu, myšák po něm pomalu usne stejně, jako kdyby šel na operaci a už nic necítí. Záleží jen na vás, jestli v tuhle chvíli odejdete nebo zůstanete do konce. Druhou injekci veterinář dává do srdce, do pár minut po ní je po všem. Na vás je pak poslední rozhodnutí. Pokud nechcete nechat tělíčko na veterině, můžete si myšáka vzít s sebou a pohřbít ho v klidu doma. V takovém případě je potřeba dodržet zákonem stanovená pravidla pro pohřbívání zvířat.
Závěrem…
Někomu možná přijde zvláštní takhle otevřeně psát o smrti, ale věřte, že k téhle úvaze mě inspiroval právě předčasný odchod jednoho z mých miláčků. Chovatelé nejsou bezcitní, snášíme odchody našich myšáků stejně špatně, jen jsme už otupělejší. Nezáleží na tom, jestli máte dva, třináct nebo osmdesát myšáků. Odchod každého z nich bolí úplně stejně. Na závěr si dovolím použít citaci překladu neznámého autora od Marušky „Grove“ Hájkové, protože, moji potkánci nechodí do Valhally nebo do Nebe, žijí dál, za Duhovým mostem.
„Nebe a Zemi spojuje most. Jmenuje se Duhový most, protože má barvy duhy. Právě na konci Duhového mostu je zem s loukami, kopci a údolími porostlými svěží zelenou trávou. Když zemře milované zvíře, odejde do této země. Zde je vždy dostatek jídla, pití a teplé jarní počasí. Stará a slabá zvířata jsou opět mladá a silná. Ta, která byla zmrzačena, jsou opět zdráva. Celý den si tu všichni spolu hrají. Jen jedno jediné zde chybí. Jejich člověk na Zemi, který je miluje…
A tak si každý den hrají a běhají, dokud nepřijde den, kdy si jeden z nich přestane hrát a vzhlédne. Čenich zavětří. Oči upřeně hledí. Ten jeden z nich rychle odběhne od skupiny. Právě Tě uviděl a ve chvíli, kdy se Ty a Tvůj přítel setkáte, vezmeš ho do svého náručí a obejmeš. Políbí Tvůj obličej znovu a znovu a znovu a Ty znovu pohlédneš do jeho věrných očí. Pak překročíte Duhový most spolu a už nikdy více se nerozdělíte.“
Moje první potkanka Tarinka, uspána po rozsáhlé mrtvičce ve dvou a půl letech…
Autor fota: Jana Veselá
Autor: Jana Veselá
Doplněno: MVDr. Romana Kastlová
Korekce: Romana Měrková
Použité citace: Antoine de Saint-Exupéry, Marie Hájková