…aneb potkaní láskou ke zdraví.
Využívání zvířat v terapeutickém procesu není novodobým vynálezem. Zvířata byla využívána v léčebném procesu již za starých Sumerů. Postupný technický pokrok jejich využívání potlačil na minimální možnou míru. Dnešní doba se však k historii obrací a čerpá z ní (nejen) to dobré.
Kdo by si kdy pomyslel, že dávní škůdci, krysy, jak lidé rádi říkají, budou jednou schopni pomáhat, být plnohodnotnými terapeuty či dokonce vzbuzovat v lidech emoce, působit na jejich choroby a to vše v pozitivním slova smyslu?
Zooterapie jako taková byla v naší společnosti využívána odjakživa. Její cílené zaměření na jednotlivé problémy je však otázkou posledních 16 let. Prim v terapeutickém procesu samozřejmě hrají psi a koně, nicméně není důvod se bránit i mnohem menším pomocníkům, jejichž využití je mnohdy více žádoucí.
Každý „majitel“ potkana, který má se svým malým přítelem intenzivní vztah, dobře ví, jaký pocit vyvolává to malé teplé tělíčko, když se k člověku přitulí. Já to nazývám „tetelit se blahem“ a myslím, že tento pocit tu skutečnost opravdu vystihuje.
Rattusterapie
V cíleně zaměřené rattusterapii tohoto pocitu hojně využíváme. Nejde jen o seznámení se s potkanem, barvou, typem, jde nám o přímý kontakt klienta s potkanem. Již při prvním pohlazení potkana klientem můžeme jako terapeuti odhadnout stav jemné motoriky klienta – je potřeba mu ruku vést? Je potřeba mu pomoci otevřít dlaň? Je schopen usměrnit svou sílu tak, aby potkana pohladil jen lehce? Je schopen jisté empatie a ohleduplnosti k tak malému tvorečkovi?
Následuje prověření logopedických schopností, v dlouhodobém terapeutickém procesu pak i paměti, schopnosti se učit…
Dalo by se říct, že k tomuto využití je úplně jedno, jaké zvíře se použije. Proč by měl být právě potkan tím výjimečným tvorem?
Pravdou je, že v zooterapii využíváme celou řadu zvířat. Může jít o již zmíněné psy, koně, ale i morčata, ptáky, králíky, činčily, osmáky degu, fretky, kočky, zkrátka jakékoliv zvíře, které je schopné kontaktu s člověkem.
Při porovnání jednotlivých druhů zvířat je však naprosto zřejmé, že využití psů je v terapeutickém procesu mimořádně úspěšné, má silnější a komplexnější vliv na klienta. Psi jsou schopni jisté indikace jednotlivých problémů, jsou jakýmsi zrcadlem a zcela intuitivně jsou schopni rozeznat, kde je jich potřeba.
Netvrdím, že potkani jsou schopni toho samého. Ale jejich projev je velmi podobný projevu psímu. V porovnání s kočkami, fretkami, morčaty a dalšími tvory jsou potkani otevřenější, méně „sví“ a více ochotní spolupracovat. Jsou schopni (netvrdím, že to umí všichni) jisté formy empatie, jsou schopni a zejména ochotni vycítit klientovo emoční naladění a reagovat podle něj.
A jaké podmínky by měl rattusterapeutický tým splňovat?
Pro vykonávání rattusterapie je třeba mít se svým zvířetem dobrý vztah. Pokud Vám zvířátko důvěřuje, je schopno snést i nové a nejisté situace bez větší zátěže. Stejně tak Vy musíte stoprocentně věřit svému zvířeti, umět s ním komunikovat a rozumět jeho projevům.
Je nezbytné brát ohled na druhého člena týmu, pracovat s ním naprosto nenásilnou formou a využívat spíše forem pozitivní motivace. Zvíře i člověk by měli mít z kontaktu radost, neměl by to pro ně být stres či nepříjemná záležitost.
Pokud budou tyto podmínky splněny, je zde značná pravděpodobnost, že terapeutický proces bude mít přínos nejen pro klienta, ale i pro terapeutický tým. A tak je to jen správně.
Rattusterapie
Na co si dát pozor?
Lépe než řešit následky je lepší dodržovat preventivní opatření.
Vzhledem k tomu, že potkan je tvoreček velmi malý, je třeba dát pozor zejména u problémových skupin klientů, jako jsou např. autistické děti, děti v dětském domově, mentálně postižení lidé atd. Je zde totiž značné riziko, že dojde k úrazu zvířete – špatný úchop, přílišný stisk. Proto mějme neustále na paměti, že k nemilé události může dojít kdykoli, i když to třeba při předchozí návštěvě vypadalo klidně. Lidská část terapeutického týmu nesmí nikdy nechat svého parťáka o samotě, bez dozoru. Berte jej s sebou naprosto kamkoli, a tím kamkoli myslím i WC. Jste za něj zodpovědní a trocha nepohodlí je lepší, než si pak rvát vlasy z hlavy.
U seniorů dochází velmi často k respiračním onemocněním. Je proto třeba vybírat klienty pečlivě a návštěvu těch nemocných (virové infekce) absolvovat buď bez zvířátka, nebo ji protentokrát vynechat.
Stejně tak se ale může stát, že vaše zvíře není zrovna ve své kůži, dojde ke kousnutí či škrábnutí. Pak je nezbytné vyžádat si od personálu ošetření klienta. Nehody se stávají.
Důležité je také zohlednit momentální naladění potkana. Pokud cítíte, že ho to zrovna dnes nebaví, je roztěkaný, nejeví o klienty zájem, tak ho do práce nenuťte. Je to stejné jako s lidmi. Někdy člověk náladu má, jindy ne. Pořád jste tam ještě Vy a jste při terapii stejně důležití, jako ten Váš malý pomocník.
Myšmašova premiéra
Můj vlastní potkan Myšmaš mi pomáhal u autistických dětí. Problém těchto dětí je, že je málo co dokáže zaujmout. Mají svůj vlastní svět, do kterého jen tak někoho nepustí. Když jsem vytáhla Myšmaše, zcela nereagující chlapec si ho okamžitě vzal na rameno, nechal ho po sobě lézt.
Při další terapii si sám přišel k přepravce a začal ji zkoumat. Myšmaše chtěl, věděl, že tam bývá.
Nicméně u této skupiny klientů chybí jakákoli empatie, schopnost vcítit se do druhých, a to i ve vztahu ke zvířatům. Chlapcovo uchopení přepravky, její naprosté převrácení, snaha o uchopení potkana za hlavu, ocásek… na to vše musí dát terapeut pozor, neboť právě u této skupiny klientů nejvíce hrozí, že se zvířeti stane úraz.
Rattusterapie
Vendelínek u seniorů
Vendelínka jsem vzala nejprve k mentálně postiženým ženám, se kterými jako canisterapeutka pracuji již několik měsíců. Většina z nich jej pohladila, povídaly si o něm, ale největší úspěch měl u téměř nepohyblivé a silně mentálně postižené klientky. Bylo až dojemné, jak lehounce a jedním prstem Vendelínka hladila, jakou měla radost.
Nyní má Vendelínek svůj vlastní ústav, kam chodí v tandemu s vlkodavy. Jelikož v ústavu jsou senioři s Alzheimerovou chorobou a dalšími demencemi, řada z nich ve velmi pokročilém věku, je tam zapotřebí i malé zvíře, které by se dalo k ležícím klientům dát do postele. Vendelínek měl prozatím zaskakovat, než nalezneme malého postelového psíka.
Reakce personálu byla zprvu nevěřícná. Všichni klienti pochází z vesnice, a tak personál předpokládal, že se klienti budou potkana štítit, případně se k němu stavět jako ke škodné.
Po úvodu své vlkodavky, která mi klienty naladila a připravila, jsem se slovy „A podívejte, jakého tu mám maličkatého kamaráda?!“ vytáhla Vendelínka. Reakce byla přesně dle mého očekávání a zkušenosti. Klienti se začali rozněžňovat, hladili ho, odvážnější si ho vzali na ruku. A protože ve skupině se lépe dodává důvěra a druhá návštěva bývá lepší než první, při druhé návštěvě mi Vendelínka unesla nejprve paní vedoucí ústavu, aby se s ním pořádně pomazlila a obšťastnila s ním kolegyně. Následovali nepohybliví klienti na lůžcích, jimž Vendelínek udělal společnost. Pak rozdával radost ve společenské místnosti, kde byl už od rána jednou klientkou nadšeně očekáván.
Při každé návštěvě nadšenců přibývá. A protože jsem chtěla vědět, jaká bude reakce klientů tohoto zařízení na malého pejska, vzala jsem s sebou dva maličké, rozkošné, sněhově bílé pejsky. Klasicky šla se mnou vlkodavka a Vendelín s Myšmašem. Myslela jsem, že v porovnání s Vendelínkem dají klienti přednost těm dvěma maličkatým pejskům.
Byla jsem moc překvapená.
Naprostá většina klientů chtěla po všech těch psech pomazlit ještě i potkany. Čtyři klientky odmítly psy úplně a chtěly jen ty krásné potkaní kluky.
Autorka: Zdenka Prošková, www.pac.mypage.cz