Laboratorní potkani a jejich adopce

Potkan laboratorní (Rattus norwegicus v. alba) byl domestikován k použití ve vědeckém výzkumu, kde v současnosti stále slouží jako modelový organismus. Další vlny domestikace probíhaly za jinými účely (psí zápasy, odměny vyplácené za zabité krysy a potkany) a ve všech těchto vlnách jsou předkové našich domácích mazlíčků. Potkan laboratorní tak existuje v mnoha odlišných variantách, jejichž šlechtění probíhá s preferencí různých vlastností. Proto, ačkoliv jde prakticky o jeden druh, je možné laboratorní potkany rozdělit na spoustu podskupin, které se velmi liší vzhledem, zdravotním stavem i povahou.

V tomto článku budu „potkanem laboratorním“ nazývat potkana pocházejících z laboratorních chovů a naše miláčky jako „potkan domácí“.

Laboratorní kmeny

Během posledního století bylo vyšlechtěno přibližně 50 laboratorních kmenů. Mnohé z nich jsou tzv. biomodely, tj. zvířata s patologickými nebo fyziologickými procesy analogickými stejnému jevu u člověka či jiného druhu. Celá řada kmenů se používá jako biomodely k výzkumu např. hypertenze, obezity, diabetes, rakoviny nebo duševních onemocnění.  Tato zvířata nebývají vhodná k adopci. Některá vyžadují speciální diety (Dahl-S) nebo přehnaně až agresivně reagují na podněty (SHR – spontánně hypertenzní potkan).

U nás se ve velké míře používají tyto kmeny:

Wistar

První potkaní laboratorní kmen, vyšlechtěný v roce 1906 ve Wistar Institute. Potkani jsou albíni, mají dlouhé uši a širokou hlavu. Jsou aktivnější než mnohé jiné kmeny, jejich povaha je až impulzivní. Tato zvířata jsou dlouhověká, ale náchylná k tvorbě nádorů. Jde o velmi rozšířený kmen, ze kterého byla vyšlechtěna více než polovina ze současných laboratorních kmenů.

Sprague-Dawley (SD)

Albinotický kmen vyšlechtěný z kmene Wistar v roce 1925 společností Sprague Dawley Farms. Od Wistarů se liší větší délkou ocasu vůči tělu a klidnou povahou.

Long-Evans (LE)

Tento kmen byl vytvořen Dr. Longem a Dr. Evansem křížením samic kmene Wistar a samce divokého potkana v roce 1915. Obvyklý vzhled: černý hooded s lehce protáhlou hlavou a zavalitějším tělem. Zvířata mají klidnou, introvertní povahu a jsou velmi učenlivá. Vzrůst je srovnatelný s domácím potkanem. Na speciální stravě dosahují čtyřměsíční samci hmotnosti kolem 400 g. Na běžné stravě straně rostou LE pomaleji než domácí potkani, ale je u nich běžné, že rostou až do věku jednoho roku věku.

Lister-Hooded (LH)

Kmen vyšlechtěný pravděpodobně v 20. letech v Lister Laboratories. Ačkoliv jsou LH černí hoodedi, nejsou příbuzní na LE. LH jsou drobnějšího vzrůstu, zvědavější a aktivnější než LE.

Brown-Norway (BN)

Tento kmen nepatří k nejběžnějším, ale stojí za pozornost. Byl vyšlechtěn v roce 1958 (Silvers a Billingham) inbreedingem z divokých potkanů žijících v zajetí, u kterých se objevila hnědá barevná mutace. Tento kmen mívá problémy s plodností a nízké počty mláďat ve vrhu. Některé inbrední linie můžou mít defekty zadních tlapek. Potkani BN mají non-aguti hnědé zbarvení, jemnou srst a mírnou povahou. Jsou drobnějšího vzrůstu.  Pro chovatele by mohli být zajímaví, protože jejich domestikace proběhla nezávisle na ostatních kmenech i domácích potkanech.

Mýty o laboratorních potkanech

O „laborácích“ se doslechnete ledacos.

Jedna z největších současných obav jsou GMO zvířata. Útěky zvířat z laboratoří ale nejsou na denním pořádku. Najdete-li na ulici potkana, s nejvyšší pravděpodobností jde o domácího potkana, kterého někdo ztratil nebo vyhodil na ulici, i kdyby měl zrovna albinotické zbarvení. Potkani laboratorní jsou v kontrolovaném chovu různého stupně bariérovosti, laboratoře je evidují a zmizení jediného potkana by bylo odhaleno velmi rychle. Po použití při pokusu jsou zvířata obvykle utracena (k adopci je možné nabídnout pouze intaktní zvířata z kontrolních skupin).

V případě GMO zvířat panuje mnohem vyšší bezpečnost, protože v ČR není jejich chov povolen až na výjimky a za nepovolené přechovávání takových zvířat hrozí několikamilionová pokuta. GMO potkani z výzkumných ústavů jsou obvykle albíni, u kterých je možné UV lampou zjistit fluorescenci (což je marker nesené mutace). V minulosti se v České republice objevila drobná černá zvířata s velmi výrazným markerem (zelené zorničky, světélkování velkých částí těla pod UV lampou) z nelegálního chovu. Jejich původ se nepodařilo určit, ale šlo o ojedinělý případ.

Často se setkávám s otázkou, zda zvířata nebyla infikována či na nich nebyly testovány léky. Taková zvířata nesmí opustit laboratorní chovy ani poté, co jsou utracena, aby nekontaminovala životní prostředí. K adopci jsou dávány jen přebytky z chovů, zvířata z kontrolních skupin a intaktní zvířata (např. z behaviorálního výzkumu).

Dalším mýtem je údajná agresivita albinotických kmenů (hlavně Wistar). Wistaři jsou impulzivní a některé jejich variety (SHR) reagují přehnaně na podněty, ale při odpovídajícím zacházení jsou případy pokousání velmi vzácné.

Laboratorní potkani bývají také často označováni za dlouhověké nebo naopak dožívající se nízkého věku. Jakékoliv tvrzení týkající se věku dožití lze těžko dokázat, protože potkani se často používají k pokusům ve věku kolem tří měsíců a po ukončení pokusu jsou utraceni. Věkové statistiky neexistují a laboratorní potkani adoptovaní jako domácí mazlíčci se nedožívají výrazně vyššího nebo nižšího věku než domácí potkani.

Laboratorní chov

Stupeň sterility prostředí, ve kterém jsou potkani chováni, je důležitý pro jejich budoucí adaptaci v domácím prostředí. Existují tři základní systémy chovu: otevřené, bariérové a izolátorový. Otevřený chov (konvenční zvířata) není nijak oddělen od vnějšího prostředí a vyžaduje pouze dodržování základních hygienických podmínek. Chov je však zcela oddělen od chovů domácího potkana, takže s některými patogeny se tato zvířata nemusí nikdy setkat. Bariérový nebo SPF chov znamená různá opatření za účelem zamezení průniku patogenů do chovu – to znamená, sterilizace vody, krmiva a podestýlky, zvýšená hygienická opatření pro osoby, které do chovu vstupují (např. sprcha, kompletní převlékání při vstupu, někdy zákaz chovu hlodavců doma). Zvířata v chovu izolátorovovém (axenická, gnobiotická) jsou trvale oddělena od vnějšího prostředí (rukavice pro manipulaci se zvířetem, vzduchové filtry, prokládací tunely a vany, sterilizace veškerého vstupujícího materiálu).

Teoreticky by potkan z otevřeného prostředí neměl mít problém s adaptací, zatímco u potkana z SPF prostředí je to s otazníkem. Ve skutečnosti nezáleží ani tak na adoptovaných potkanech jako na tom, jaké patogeny máte doma. Přechod do výrazně odlišného prostředí je pro laboratorního potkana spojený se stresem, který může oslabit imunitu. Máte-li doma přenašeče anebo si přinesete nějakou infekci, laboratorní potkan se může nakazit patogenem, který jeho imunitní systém nezná. Máte-li doma opakovaně nemocná zvířata, nebude pro vás adopce laboratorních potkanů příliš vhodná.

Zdraví

Imunita potkana se postupně vytváří v jeho dětském věku. Čím dříve potkan přijde do domácího prostředí, tím lépe pro něj. Zdravá a mladá zvířata se dokážou adaptovat bez problémů. Příznaky onemocnění se však můžou projevit i několik týdnů po přinesení potkana.

Hned po příchodu je dobré podpořit imunitu a pečlivě sledovat zdravotní stav zvířete. Zde velmi záleží na tom, jakou bakteriální mikroflóru máte doma. Pokud máte zcela otevřený chov, je v něm pravděpodobně větší množství patogenů (které můžou do vašeho domácího prostředí přijít i dlouho po adopci zvířete), než kdybyste dodržovali přísné hygienické podmínky. Pokud máte chov prakticky v karanténě, mělo by přistěhování laboratorních potkanů proběhnout zcela bez problémů.

Laboratorní potkani trpí nejčastěji na respirační onemocnění. Výjimkou nejsou ektoparazité nebo jiné infekční choroby jako záněty močového ústrojí či abscesy po poranění. Zde je kamenem úrazu právě charakter těchto zvířat. Některé kmeny (LE, SD) jsou popisovány jako „klidné“. Jsou to introvertní zvířata, která na sobě nedají znát, že se cítí špatně. Pokud pozorujete hubnutí, apatii nebo nekvalitní srst, navštivte odborného a zkušeného veterináře. Příznaky můžou být velmi těžké rozpoznatelné i při běžné klinické prohlídce. Setkala jsem se s případem, kdy mladý LE samec Riku adoptovaný ve věku 4 měsíců neměl výrazný nález na plicích a první veterinář na něm nenašel jediný příznak nemoci. Další veterinář pro jistotu provedl RTG plic, ze kterého byl patrný probíhající zápal, navíc při testu moči byl zjištěn zánět močových cest.

U čtyř dospělých potkanů LE, kteří pocházeli všichni ze stejného chovu, jsem objevila několik dní až týdnů po adopci absces po rance neznámého původu, která se nacházela u všech potkanů přibližně na stejném místě na krku a pravděpodobně pocházela z chovné bedny. Léčení abscesu bylo ve třech případech rychlé a bez komplikací, v čtvrtém se trochu protáhlo.

Povaha

Na začátek je třeba poznamenat, že ne všechna zvířata z laboratorních chovů náleží čistě k jednomu kmeni. Tuhle jistotu máte, jedině pokud si zvíře objednáte přímo od specializovaného dodavatele. V některých dlouholetých chovech docházelo ke křížení nebo selekci (např. LE s širokým pruhem na zádech) a může se stát, že zvířata už exteriérově nebudou odpovídat původnímu kmeni. Pokud si vezmete domů zvíře z laboratorních praktik, může pocházet z běžného velkochovu. V minulosti se ke mně dostala dvě taková zvířata, která měla zbarvení a znaky, jaké najdete ve zverimexech (černá husky, šampaňská husky). Taková zvířata ale mají podobnou minulost, jako laboratorní potkani, a tak některá povahová specifika platí i pro ně.

Laboratorní potkani nejsou na člověka zvyklí odmalička a nepovažují je za běžnou součást života, jako je tomu u zvířat od chovatelů. Často bývají v chovu ještě po odstavu do věku dvou měsíců, někdy dokonce až 14 týdnů. Ke zvykání na lidskou ruku dochází až po vybrání potkanů do pokusných skupin. Potkan poté projde pokusem, který je pro něj stresující zkušeností, případně v praktiku zažívá manipulaci a aplikaci injekcí od nezkušených mediků.

Jsou zvyklí na jiné zvuky, než domácí potkani, takže je může vylekat zdánlivá banalita, jako je padající papír nebo hračka s rolničkou. Nedoporučuji pouštět je na procházku v nezabezpečených prostorách. Pravděpodobnost, že se něčeho leknou a už je nenajdete, je u nich ještě větší než u domácích potkanů.

Potkani z laboratorních praktik ze začátku nemají rádi braní do ruky. Potkani z výzkumných ústavů budou naopak zvyklí pouze na určité standardní způsoby úchopu – pod rameny, za kůži za krkem nebo za kořen ocasu. LE potkani mají při úchopu za kůži za krkem silný „sbalovací“ reflex. Pokládání na záda při zákrocích u veterináře je stresuje, naopak pokud je podržíte ve svislé pozici (nebo jiné, na kterou jsou zjevně zvyklí), budou to snášet lépe. U všech LE potkanů se mi osvědčilo podržet je pod rameny a podepřít i zespoda. Při čištění abscesu se pak neprali a jen občas pískli. Při prohlídkách dobře snášejí, když mohou stát s podepřenou horní polovinou těla nebo když je vy nebo veterinář opřete o sebe.

Jejich výhodou je, že jsou zvyklí na střídání spolubydlících a zařazení do smečky bude z jejich strany bezproblémové. Nejsou zvyklí na problémové potkany a nemáte-li zkušenosti, není vhodné je k takovým zařazovat. Samota je pro ně velmi stresující. Nieves (z VFU) si v karanténě začala holit přední packy. Riku (LE) během léčení zápalu plic byl na marodce apatický, kdykoliv jsem ho dala na návštěvu k jeho smečce, nastalo bouřlivé vítání a před návratem na marodku se někde schoval. Na mláďata (včetně odrostlých) reagovali všichni moji laboratorní potkani velmi pozitivně – někteří LE (samci i samice) dokonce péčí, nošením po kleci, zahříváním nebo stavěním hnízd.

Jistou nevýhodou LE (pravděpodobně i SD) je jejich klidná či spíš introvertní povaha. Tito potkani na sobě nedávají znát stres do určité úrovně. Nepoznáte na nich, že se necítí dobře, že se bojí nebo je něco bolí. Pokud už zareagují, může vás to nepříjemně překvapit. LE může vylekat nečekaný zvuk tak, že např. v laboratoři jeden utekl pod skříň a útočil na smeták, kterým se ho snažili vyhnat ven.  V kleci by měli mít úkryt. Vyděsí-li je něco mimo klec, pokud možno jim dejte dostatek času na uklidnění, než se je pokusíte odchytit. Samice LE Sabina se několikrát schovala za lednici. Když se po hodině až dvou uklidnila, přesouvala se do svého oblíbeného úkrytu v konferenčním stolku, ze kterého bylo snadné ji vytáhnout. Osvědčilo se mně také přistavování oblíbených úkrytů, ideálně se spolehlivým potkaním kamarádem uvnitř. V jednom případě, kdy si samičí smečka otevřela klec a celou noc nerušeně řádila v bytě, se jedna LE samice vrátila zpátky do klece a zbylé dvě si společně s potkankou z VFU postavily hnízdo pod komodou vedle klece.

Potkani z kmenů, které můžete u nás nejčastěji získat k adopci (Wistar, LE, LH, SD), bývají velmi učenliví a to jim pomáhá zvyknout si v novém prostředí. Dosud žili v chovných bednách s hoblinami, takže neznají klece, patra, hamaky ani domečky. Jsou zvyklí si stavět hnízda nebo spát se spolubydlícími na hromadě v rohu. Ze začátku se zdržují v hnízdech a pod patry, protože se cítí v bezpečí, když jsou chráněni shora. Preferují domečky a hamaky, do kterých se dá schovat (oblíbené jsou sputniky, látkové kostky a tunely).

Laboratorní potkani jsou zvyklí na manipulaci, ale ne na mazlení a hraní. I když je adoptujete jako mláďata, bude jim pořád chybět základní zkušenost s člověkem v prvních týdnech života. Vymazlování zabere více času než u domácích potkanů. Dvě samice LE adoptované ve věku 5 týdnů a 1 roku jejich majitelka (která je denně nosila pod tričkem a věnovala se jim) označuje za nejpřítulnější zvířata, jaká kdy měla. Většina laboratorních potkanů reagovala velmi pozitivně na pobyt pod oblečením a aktivně jej vyhledávala. Někteří jedinci projevují zájem o dění mimo klec a hraní si s člověkem, lekají je však hlučné hračky. Hlazení vyhledávají jen výjimečně. Nejde ani tak o nezájem, jako spíš o jejich složité povahy. U veterináře se i k lidem zdánlivě neteční jedinci utíkají schovat ke svému majiteli.

Kde sehnat laboratorního potkana?

Nejjednodušší je získat potkany přes známosti z výzkumné laboratoře – přebytky z chovu, potkany vyřazené z pokusných skupin nebo potkany z kontrolních skupin po pokusu. Na těchto zvířatech může být zákaz chovu.

Fakulta veterinárního lékařství VFU v Brně nabízí každoročně koncem zimního semestru k adopci půlroční potkany (albíni, samice i samci) z praktik pro studenty. Dobrovolníci zajišťují odvoz zamluvených potkanů do Prahy. Kontakt pro zájemce: MVDr. Simona Pejřilová, PhD., email: koz@email.cz

V Praze můžete získat potkany z chovu v Akademii věd. Jde o linii získanou z kmene LE, která se od čistých LE liší zbarvením a znaky (černá barva bez zesvětlení, znak banded místo hooded). Kontakt pro zájemce: Mgr. Petra Hyklová, email: nevena.rats@gmail.com

Laboratorní potkany je dále možné objednat od specializovaných firem, není však jednoduché sehnat např. potkany BN bez defektů zadních tlapek.

Shrnutí

Laboratorní potkani za sebou zpravidla mívají ne zrovna příjemnou minulost a tak nejsou vhodní pro každého. Vychovat z nich mazlíčky je možné, ale časově náročné (tím víc, čím je potkan starší). Budou velmi spokojení ve smečce a rychle se adaptují na nové nezvyklé prostředí. Kmeny s flegmatičtější povahou jsou náročnější, co se týče monitorování zdravotního stavu. Máte-li infekcí prostý chov, proběhne jejich adaptace na domácí prostředí tím spíš bez zdravotních problémů.

Tato zvířata můžou být zajímavá i pro chovatele, protože jsou nepříbuzná na domácí potkany a v některých případech (BN) i na ostatní laboratorní kmeny. Díky desítkám let selekce navíc mají mírnou povahu, díky které není problém je zařadit do smečky ani v dospělosti.

Pokud máte možnost a chcete poskytnout nový domov laboratornímu potkanovi, získáte vděčné zvíře, které možná nebude příliš dávat najevo své pocity, ale bude skvělým společníkem pro vaše potkany.

Autor: Mgr. Petra Hyklová