Odchovávat kvalitní a zdravá zvířata je společným cílem snad všech slušných chovatelů na celém světě. Ovšem v pohledech na to jakým způsobem tohoto společného cíle dosáhnout se už názory chovatelů velmi různí. Cílem tohoto článku je představit nejpoužívanější plemenné styly, popsat jejich hlavní smysl a uvést jejich klady a zápory. I přesto, že je většina geneticky podmíněných nemocí souhra mnoha a mnoha genů větších či menších účinků, pro lepší pochopení výkladu si můžeme představit, že je za toto vše zodpovědný je jen jediný gen – říkejme mu „postižená“ recesivní alela.
Příbuzenská plemenitba
Příbuzenská plemenitba je stále více diskutované téma. Názory odborníků na otázku dlouhodobého užívání příbuzenské plemenitby a její případné negativní dopady na takto chovaná zvířata nejsou zcela jednoznačné. Cílem příbuzenské plemenitby je upevnění požadovaných vlastností v linii. Hlavní roli zde hraje pečlivý výběr zakládajících zvířat, neboť společně s požadovanými vlastnostmi upevňujeme v linii i případné nežádoucí vlastnosti. Tyto nežádoucí vlastnosti mohou být pro nás ukryté formou nějakého recesivního genu a na zvířeti se tedy neprojeví. Díky neustálému setkávání se příbuzných jedinců, dochází ke snižování genetické různorodosti plozených potomků a velmi výrazně se tak zvyšuje jejich homozygotnost – stav, kdy jsou obě alely na jedné či více pozicích totožné. Tato obrovská ztráta alel může mít při dlouhodobém užívání vážný dopad na zdraví jedince. Jsou ovšem situace, kdy je užití příbuzenské plemenitby nutné a nevyhnutelné. Je to na příklad při šlechtění nového plemene nebo v případě velmi malé základny pro chov. Podle stupně příbuznosti rozlišujeme tři druhy příbuzenské plemenitby:
Úzká příbuzenská plemenitba (Inbreeding)
Jedná se o tu vůbec nejužší formu příbuzenské plemenitby, která je někdy též nazývána „pokrevní“. Rozlišujeme zpětnou úzkou příbuzenskou plemenitbu, kdy se páří otec a dcera nebo matka a syn a nedochází tak ke zvyšování homozygotnosti plozených potomků. Druhá forma je vzájemné páření sourozenců či polosourozenců a zde už ke zvyšování homozygotnosti dochází. Stupeň příbuznosti je zde nejvyšší. Inbreeding je vlastně takový rychlý způsob, jak si vytvořit linii. Identifikuje Vám špatné geny a pomocí něj velmi snadno a rychle odhalíte případný problém, neboť dříve či později se projeví i ty skryté, neboli recesivní, geny.
Blízká příbuzenská plemenitba (Closebreeding)
Zde se příbuznost pářených jedinců pohybuje na úrovni teta a synovec, strýc a neteř, sestřenice a bratranec a podobně. Obecně jde o to samé jako v předchozí formě příbuzenské plemenitby, jen s tím rozdílem, že příbuznost zde není tak těsná.
Vzdálená příbuzenská plemenitba (Linebreeding)
Tato forma příbuzenské plemenitby je rovněž známa pod slovním spojením „liniový chov“. Stupeň příbuznosti je zde různý, ale jako maximální povolená příbuznost je páření na úrovni sestřenice a bratranec, bližší příbuznost je zde nepřípustná. Základem je jedno vyvolené zvíře nebo zvířata (například pár), velmi dobrého zdravotního stavu, s mnoha vynikajícími vlastnostmi a minimem negativ. Princip takto vytvořené linie je velmi komplikovaný a vyžaduje mnoho a mnoho času a ne vždy se musí podařit, ale v podstatě jde o to, aby se potom finální mláďata co nejvíce podobala jejich zakladateli / zakladatelům. Ve výsledku mají takto chovaní potkani v rodokmenech několikrát se opakující stejné zvíře / zvířata, alias onoho zakladatele / zakládající zvířata, což je hlavní znak liniového typu chovu.
Negativa příbuzenské plemenitby:
Ten největší problém spojený s příbuzenskou plemenitbou spočívá v jeho dlouhodobém užívání. Jak bylo již výše zmíněno, obrovská a v tomto případě i poměrně rychlá ztráta alel může vést k vážným zdravotním problémům. Tento negativní dopad příbuzenské plemenitby nazýváme inbreedingová deprese. Pod tímto slovním spojením se ukrývá mnoho nežádoucích projevů příbuzenské plemenitby, které se samozřejmě projeví mnohem rychleji u úzké příbuzenské plemenitby než například u blízké či vzdálené. Dále je důležité upozornit, že to není příbuzenská plemenitba jako taková, která by způsobovala nějaké poškození genotypu zvířete či nějaké defekty odchovanců. Ona pouze mnohonásobně zvyšuje riziko setkání dvou jedinců s „postiženou“ recesivní alelou. Platí, čím bližší příbuznost, tím větší nebezpečí takového setkání. Kvůli vzdálenější příbuznosti v liniovém typu chovu je riziko nežádoucího setkání o něco menší, avšak právě v tom možná spočívá to největší riziko. Případný problém může zůstat dlouho skrytý a projevit se až mnohem později než u inbreedingu. Mnoho světových chovatelů tedy považuje výběr zvířat pro příbuzenskou plemenitbu za klíčový.
Nepříbuzenská plemenitba
Nepříbuzenská plemenitba nebo chcete-li outcrossing je typ chovu, který je nám, českým chovatelům, velice blízký, neboť chovatelé potkanů v ČR pracují převážně jen s ním. Jedná se o vzdálené, tedy nepříbuzné křížení zvířat. Za nepříbuzná zvířata jsou obecně považována ty, která nemají do 5 generace včetně žádné společné předky. Ale toto je tak trochu věcí názoru. Nicméně její minimální rizika z ní stále dělají tu nejpoužívanější metodu křížení. Avšak i zde je třeba brát v úvahu různé genetické defekty, které může zvíře přenášet. Je třeba se před samotným spojením vybraného páru poinformovat o zdravotním stavu všech jejich předků. Neboť bez určité selekce nám ani tento relativně bezpečný typ chovu nepřinese žádné „ovoce“.
Osvěžení krve
Tento způsob plemenitby je pouze nutným doprovodným prvkem dlouhodobého příbuzného křížení. Už z názvu je patrné, že se jedná o jednorázové přilití nové (nepříbuzné) krve do linie vytvořené pomocí příbuzenské plemenitby.
Negativa nepříbuzenské plemenitby:
Snad jedinou stinnou stránkou nepříbuzenské plemenitby je fakt, že pokud uvážíme, že většina problémů je zakořeněna hluboko v genetické výbavě každého jedince, špatné používání nepříbuzenské plemenitby nám problém také neodstraní. Pouze ho rozšíří dál a dál, do dalších a dalších generací, neboť i přesto, že se zvíře může zdát na první pohled zdravé, nemusí tomu tak zdaleka být a jeho skryté geny můžou ledacos špatného předat dál. Vzhledem k „nepříbuznosti“ zvířat je potom projev oné „postižené“ recesivní alely otázkou mnoha generací a v některých případech se nemusí projevit nikdy. Je to otázka náhodného setkání dvou jedinců se stejně „postiženou“ alelou. A pokud jsou zvířata z těchto spojení používána dál do chovu, je to potom jako lavina, kterou lze jen těžko zastavit. Odhalení případného problému je zde velmi obtížné.
Závěrem
Tyto plemenné styly je také možno navzájem kombinovat a mnoho chovatelů potkanů na světě je přesvědčeno, že právě toto je ta správná cesta pro kvalitní a zdravá zvířata. Ať už tomu tak je či nikoliv, nejdůležitější ze všeho je mít pevně daný cíl, kterého chci svým chovem dosáhnout. Vždy záleží na zkušenostech a zvážení chovatele jak velké riziko je pro dosažení svých cílů ochoten podstoupit…
Autor: Lucie Černušková, ChS Baltazarovo Doupě